ChannelWorld se obrátil na Českou obchodní inspekci (ČOI), aby z pozice dozorujícího orgánu poradila provozovatelům e-shopů, jak v souladu se zákonem postupovat při opětovném prodeji zboží, které některý zákazník vrátil v rámci zákonné 14denní lhůty pro odstoupení od kupní smlouvy bez udání důvodu. Česká obchodní inspekce se již v minulosti vyjádřila, že rozbalené zboží nelze prodávat jako nové.
To zopakovala její tisková mluvčí Miloslava Fléglová i pro ChannelWorld: „Pokud je zřejmé, že nebylo použito, tj. je vráceno v originálním obale a nejeví žádné známky používání, pak může být dále distribuováno jako nové. Pokud tomu tak není, tj. zboží bylo rozbaleno, případně použito, byť minimálně, nemůže již být dále nabízeno jako nové.“ Zeptali jsme se, kde toto tvrzení má oporu v zákoně.
„Zákony upravují pouze prodej použitého zboží nebo zboží s vadou,“ uvedla Miloslava Fléglová, tisková mluvčí České obchodní inspekce, která doplnila: „Není nám tedy známa žádná speciální zákonná úprava pro další prodej zboží zakoupeného prostřednictvím prostředků komunikace na dálku a následně vráceného v zákonné lhůtě bez udání důvodu. “
Pokud přistoupíme na tvrzení České obchodní inspekce, že rozbalené zboží nelze prodávat jako nové, je klíčovou otázkou, kdy je zboží podle zákona považováno za rozbalené. Je tomu tak i v případě, kdy došlo k otevření krabice, aniž by po tomto úkonu zůstaly jakékoliv stopy a zboží samo o sobě nejeví sebemenší známky opotřebení? Tedy, kdy objektivně je k nerozeznání od nového, ale má historii rozbaleného a zabaleného zboží? Česká legislativa tuto situaci nikterak neošetřuje.
Šestý odstavec desátého paragrafu zákona na ochranu spotřebitele upravuje prodej použitého nebo vadného zboží. Právě z něj Česká obchodní inspekce čerpá povinnosti, které obchodník má při informování o prodeji vráceného rozbaleného. Jenže o něm se v dané části zákona nepíše ani slovo. Hovoří se v něm jen o použitém.
Ovšem rovnítko mezi použitým a rozbaleným ze zákona nevyplývá: „Při prodeji použitých nebo upravovaných výrobků, výrobků s vadou nebo výrobků, jejichž užitné vlastnosti jsou jinak omezeny, musí prodávající na tyto skutečnosti spotřebitele předem zřetelně upozornit. Takové výrobky musí být prodávány odděleně od ostatních výrobků. V provozovně, v místě vyhrazeném k prodeji takových výrobků, nesmí být uloženy předměty, které neslouží k prodeji.“
Zákonodárci při jeho tvorbě zjevně nemysleli na rozbalené, leč nepoužité zboží. Některé zboží nelze rozbalit bez poškození obalu, ale jiné zboží je možné vyjmout z krabice a zase jej do něj vrátit, aniž by po tomto úkonu zůstaly jakékoliv stopy. Jestli lze i v tomto případě hovořit o rozbaleném zboží, které podle České obchodní inspekce již nelze prodávat jako nové, by v případě sporu musel zřejmě rozhodnout až soud.
Nezodpovězenou otázkou také je, jestli vrácené rozbalené zboží, které obchodník nechá na své náklady znovu zabalit, aby odpovídalo zabalení zboží nového, lze opět prodávat jako nové zboží. Česká obchodní inspekce nám na tuto otázku přímo neodpověděla. Pouze uvedla, jak již zaznělo výše, že jí není známá „žádná speciální zákonná úprava pro další prodej zboží zakoupeného prostřednictvím prostředků komunikace na dálku a následně vráceného v zákonné lhůtě bez udání důvodu“.
Prodávat sebelépe opětovně zabalené zboží jako nové je tedy přinejmenším sporné. Pokud se však obchodník rozhodne pustit na tenký led nebo zboží zabalí jen proto, aby v rámci bazarového prodeje nemusel jít s cenou příliš dolů, musí nést náklady na opětovné zabalení sám? Asociace pro elektronickou komerci (APEK) dlouhodobě zastává stanovisko, že obchodník může tyto náklady požadovat po zákazníkovi, který zboží vrátil.
Odvolává se na desátý odstavec paragrafu číslo 53 v občanském zákoníku. Jenže jeho znění umožňuje volnější výklad než by pro právní jistoty všech zúčastněných bylo zdrávo. Stojí v něm: „Uplatní-li spotřebitel právo na odstoupení od smlouvy podle odstavce 7, má dodavatel právo pouze na náhradu skutečně vynaložených nákladů spojených s vrácením zboží. Dodavatel je zároveň povinen vrátit spotřebiteli zaplacené finanční částky nejpozději do 30 dnů od odstoupení.“
Lze za skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží, tak jak o nich hovoří výše citovaná pasáž zákona, považovat i náklady vynaložené na opětovné uvedení vráceného zboží do prodeje, tedy třeba právě opětovné zabelení? „Vzhledem k tomu, že se jedná o soukromoprávní nárok upravený občanským zákoníkem, je tato otázka mimo dozorovou pravomoc ČOI. Obecně tak platí, že pokud by dodavatel chtěl uplatnit nějaký nárok vůči spotřebiteli a ten s tím nesouhlasil, mohl by dodavatel vymáhat svůj nárok pouze soudní cestou,“ uvedla Miloslava Fléglová, tisková mluvčí České obchodní inspekce.
Z čistě pragmatického hlediska se nemusí obchodníkům vyplatit hledat nedostatky v zákoně, kdy nedochází k výslovnému zákazu toho či onoho postupu. Bezpečnější cestou se jeví držet se stanovisek České obchodní inspekce, coby dozorujícího orgánu, který může obchodníkům notně znepříjemnit život a samozřejmě udělovat i sankce.
Pokud se však obchodník dostane do střetu s Českou obchodní inspekci, nemusí vždy nutně sklopit hlavu. Výše uvedené ukazuje, že stanoviska České obchodní inspekce vždy nemají explicitní oporu v legislativě a minimálně porada s právníkem o možnosti přenést spor do soudní síně stojí v některých případech za zvážení.
Zdroj: ChannelWorld
Objednejte si zdarma náš pravidelný informační newsletter se souhrnem nejzajímavějších zpráv a článků.